Osud | 2.kapitola

24. září 2013 v 16:26 | Lucy
Ahojte!!
Dneska jsem si našla trochu času na blog, ale jinak ho opravdu moc nemám (no dobře, jako bych poslední volný den, kdy se neučím nestrávila s kamarádkou sledováním anime) ale dost řečí, tady máte další kapču Osudu, celkem se mi povedla...alpspoň myslím...

Příjemné počtení ^^

~~~

Už jsou to dva týdny. Dva týdny. Tak dlouho mi trvalo zjistit tyto tři věci.

Za prvé, zrcadloví dvojníci, -jste to vlastně vy, v pravém světle, vaše duše.
Za druhé, když zabijete svého dvojníka, zemřete také.
Za třetí, nevím, jak se dostanu skrz zrcadlo, a taky nevím, jestli to vůbec lze přežít...

" Zrcadla. Lidé z nich měli dříve strach. Byli používány v mytologii a magii" přednášel učitel dějepisu pan Brown zatímco jsem byla zamotaná v nespočtu mých myšlenek a bezcílně civěla do tabule "Často byla osoba v zrcadle považována za dvojníka a některé pověsti se zabývaly tajemným světem za zrcadlem."
Zpozorněla jsem, připada jsem si jako jediná, co panu Brownovi věnovala trochu zájmu. Obvykle mi hodiny dějepisu přišly zbytečné, ale teď to opravdu není od věci...
Chvíli jsem přemýšlela a pak otevřela Charlieho zápisník a nalistovala stranu 125, Ano, dvojníci, nejsou to jen obyčejné kopie, jsou to lidské duše, naše opaky - to jací jsme doopravdy. Kostrbatá slova byla psaná rychle, určitě se ani neohlížel na to co psal, všechno to byli čistě jeho myšlenky co mu probíhaly hlavou a odcházely stejně rychle jako přišly Lidé ale mají ze svého pravého já strach. A já jsem taky člověk. Když se podívám do toho zrcadla, už nikdy nebude nic jako dřív.
Chápala jsem ho.
Nikdo mu něvěřil a všichni ho měli za blázna.
A teď ho všichni obdivují.
Úplně jsem cítila Charliho bolest. Jeho obavy. Byl to chytrý člověk, ale nedokázal si přiznat svůj strach. Svou zranitelnost.
"Andersnová!?" Vybafl Brown a probodl mě přísným pohledem, po chvíli zaostřil zrak na zápisník "podejte mi tu knihu" odporně se pousmál.
S nechutí jsem mu ji podala. "Doufám, že příští hodinu budete svou pozornost investovat do mého výkladu, a ne do těchto hloupostí" začal listovat v knize. Sevřel se mi žaludek. Ale nakonec ji znuděně odložil na katedru a dál se věnoval přednášce.
Za svou pomstu jsem považovala to, že jsem ho po zbytek hodiny ignorovala i s jeho ubohou přednáškou. Jo, já vím, určitě by řekl že tím škodím pouze sobě a svým znalostem.
Na konci hodiny jsem se vydala za panem Brownem.
"Můžu si vzít svůj zápisník?" zeptala jsem se rychle
"Dobře, ale..." panu Brownovi se nadšeně rozšířli zorničky "jak tohle-" ukázal na jednu stránku v zápisníku "jak tohle proboha víš?! Musíš být opravdu chytrá holka, možná...možná jsem tě podcenil" Brownův hlas zněl úplně jinak, než když se mnou mluvíval obvykle, bylo v něj mnohem více obdivu. Nemohla jsem mu teď říct, že ten zápisník jsem nepopsala já...
"Hmm já..já, díky, naschle" popadla jsem zápisník a běžela ho strčit do své tašky.
Cestou jsem zůstala viset pohledem upřeným na stránku, která pana Browna tak fascinovala. Nebylo na ní nic zajímavého, jen nějáké Charlieho vědecké poznámky.

~~~

"Hele! Andersnová! Co to máš v ruce?!"
Sakra, to nemůže být možné. Natascha. Myslela jsem, že nestojím o její pozornost.
Otočila jsem se na světlovlasou dívku, o které nikdo nemohl pochybovat že je dokonalá. Vypadala jako obvykle - vysoko vyčesaný ohon stáhnutý černou gumičkou a oči orámované tmavou linkou, takže vypadala ještě přísněji a její pohled byl ještě mrazivější... Nenávidí mě, a já vím proč. Stejně jako já pracuje na případu Z15. Dala do toho všechno. Byla nejdůležitější osoba, co to vyšetřovala. Pak jsem přišla já. Jsem jako skvrna na jejím bezchybném životě.
Nechtěla jsem odpovídat.
"Ty víš, co to je" řekla jsem potichu a z mého hlasu šlo cítit zastrašení
"Jo? To myslíš ten pitomej deníček co ti dal Lewis Roberts?" pozdvihla obočí
"Pan Robers" opravila jsem ji s úsměvem
" To je fuk, ukaž mi to" natáhla ruku a svými dlouhými prsty se zmocnila zápisníku. Chvíli v něm listovala.
"Samý žvásty" usoudila a s opovržením ho zavřela
"Dej mi ho, když tě to nezajímá!" vykřikla jsem
"Hele!" ozval se hlas za Nataschou "z Naomi si můžu utahovat jenom já"
Jerry
Po tváři se mi rozlil široký úsměv.
Natascha protočila panenky a podala mi zápisník.
"Vy dva nejste normální" s těmito slovy se vmíchala mezi ostatní studenty
"Jasně. My" hnědovlasý kluk pochybovačně zakroutil hlavou
"Díky"
"Ale, to nestojí za řeč" pokrčil rameny
"Teď vážně, co to je?" upřel zrak na zápisník
"Ale, to nic, týka se to té...práce..."
"Aha" řekl zklamaně "když je to tak...tajný" věděla jsem že Jerry chce vědět za každou cenu co to je...
"No tak jo...je to zápisník jednoho kluka, co před sedmi lety záhadě zmizel" Jerry soustředěně poslochal, vím že bych mu tohle neměla jen tak vykládat, ale je to můj nejlepší kamarád...
"To je zajímavý, a proč ho máš teď ty?"
"Musím zjistit kam zmizel ten kluk"
"Hmm" Jerry zakroutil hlavou
"Jo, já vím, nic božího, to je jen a jen díky mém úžasnému strýčkovi..." ironicky jsem se ušklíbla
"Strýčkovi? Proč ten za to může?"
"Prý jsem pro to jako stvořená" citovala jsem strýčka
"Ach tak" zasmál se Jerry "Nechceš s tím pomoct?"
"Nevím...jestli tě to bude bavit, jsou to samé hlouposti o zrcadlech a dvojnících a klonech..."
"To nezní vůbec špatně..."

~~~

"Ahoj Violett!" zvolala jsem, když jsem procházela chodbou a vrazila do mě černovlasá dívka začtená do nějáké knížky.
"Ahoj. Promiň. Tohle se mi stává docela...často" omluvně nakolonila hlavu a zvedla tlustou knihu ze země.
"Jdeš na oběd?" zeptal se jí Jerry
Na chvíli se odklonila od bichle a kývla hlavou. S Violett nikdy není moc dlouhá řeč. Ale je to má druhá nejlepší kamarádka. Též pracuje na Z15, ale znám ji už dýl než ty dva krátké týdny, narozdíl od Nataschy. Tu jsem sice znala, ale nikdy předtím, jsem s ní nemluvila. Pokud to teda nebylo "UHNI!" nebo "Nepleť se kam nemáš, Andersnová!" Bonus byl, že Natascha ví jak se jmenuju. Alspoň příjmením.
 

Kéž by šel koupit čas, a já byla milionář

18. září 2013 v 14:53 | Lucy
Začala škola, začalo učení a skončily hromady volného času...
Někdy mi připadá že učitelé si myslí, že jsou všichni odvaření z toho že stráví den tím, že se budu učit přírodopis - aneb to, co budu v práci potřebovat jako poslední (ne, já nechci být doktor, a jak tak vidím mé "super-inteligentní" spolužáky, teda až na některé výjimky, myslím že ani oni ne...)
Já nevím, někdy se učíme opravdu tak "mega-důležité" věci, až tomu nemůžu uvěřit...
A teď, bych se vám měla omluvit, že jsem, v předešlých dnech nebyla na blogu, opravdu něják postrádám čas...
Včera jsem ale nějákou tu hodinku měla a tak jsem si psala básničky, tak bych vám mohla ukázat jednu, co jsem napsala a jde celkem i číst...:D

Zrazená

Uzavřená, zrazená,
ve svém světě ztracená,
myšlenky a obavy,
vstoupily jí do hlavy.

Je jen malá dívka bezmocná,
ze zrádné lásky nemocná,
ve skličujícím pocitu,
se jí nedostane soucitu...

Pro ni smích už je jen ozvěna,
ze svých pocitů je sklíčná,
natáhne ruku po noži,
obavy se jen množí...

Pak naposledy zavře oči,
a smrt do její duše vkročí.

Její prázdné tělo bez duše,
omluvy příjímá hluše,
i když on je pak vykřičí,
ona už je neslyší...

Když jsem to psala měla jsem "trochu" (teda, dneska jsem nějáká ironická...XD) špatnou náladu, i když v tomhle počasí trocha melancholie popadne snad každého...


Osud | 1.kapitola

15. září 2013 v 16:29 | Lucy |  Osud | Kapitoly
Všichi tady máme plno práce. Od té doby, co tu před sedmi lety záhadě zmizeli dva studenti, všecho se točí kolem případu Z15, aneb případu zrcadlo.
Je to tu jako obrovská skládačka, kde má každý dílek své místo. A někdo teď našel i to mé, ten někdo je můj strýček, ano, prý jsem pro tuto práci jako stvořená...
Dobře, ne že by to nebylo zajímavé, tajemnost tomu rozhodně nechybí, ale je tu jedna prostá věc, co od toho drží všechny ostatní stranou,...strach.

~~~

"To bude dobrý" řekla mi pak Grace, když se mnou seděla v nudné čekárně, je moc hodná, že kvůli mě tak plýtvá časem, posledí dobou se ale chová divně. Neustále si dává smrt jedoho z chlapců za vinu. Ale stalo se to před sedmi lety. To mi bylo devět a Grace třicet dva. Je to minulost.
"Neboj se" pevně mi stiskla ruku, vážně nevím, kdo se z nás dvou bojí víc. Ale je pravda, že mě trochu mrazilo, při pohledu na dveře, do kterých mám za několik minut vstoupit.
"Co když to nezvládu" řekla jsem najednou
"Nad tím ty přemýšlet nemusíš" tetička se na mě povzbudivě usmála, ale v jejím úsměvu bylo něco jako...bolest.
"Číslo 75, jste na řadě" ozval se tlumený hlas z mikrofonu
Měla jsem pocit, že mi tělem projel elektrický výboj a na chvíli mi přestalo tlouct srdce, číslo 75 jsem já: Naomi Andersnová.
Vstala jsem a vydala se ke dveřím, naposledy jsem se otočila na Grace. Usmála se. Já jsem se umát nedokázala.

~~~

Vstoupila jsem do moderní, stroze zařízené kanceláře. Vlastně všechno vybavení se tvořilo z velkého pracovního stolu, na kterém bylo poházeno plno papírů a složek, několika křesel, knihoven, co byly natlačené u zdí a přecpané hromadami tlustých knih a velké otočné židle u psacího stolu, ve kterém seděl postarší muž s (možná až moc) vážným výrazem ve vrásčité tváři.
"Naomi Andersnová, že ano?" řekl a významně mi pohlédl do očí "já jsem Lewis Roberts, pro vás ale pan Roberts"
"Dobře, pane Robertsi, můžu se zeptat co..."
"Jistě" přerušil mě "chtěla bys vědět, proč jsi teď tady"
Promnul si prsty
"To všecho díky tvému strýci" začal a já měla sto chutí poslat strýčka do horoucích pekel "ale to asi víš, teď bych ti rád, řekl něco o tvé práci"
Při těch slovech, se mi začali potit dlaně, bylo zbytečné předstírat klid - stejnak ve mě četl, jako v otevřené knize. Na chvíli se nepatrně pousmál, jakoby chtěl naznačit, ať se nebojím, ale pak se mu opět vrátila jeho vážná kamenná tvář, za kterou skrýval hromady tajemství a i kdyby jste se snažili sebevíc, nepoznali by jste nad čím momentálě přemýšlí.
"Máš za úkol se tam vydat" řekl věcně
"Co?" vyjekla jsem, zatímco si pohrával z tužkou na stole
"Musíš se dostat na druhou stranu zrcadla" vyprávěl mi pomalým tónem, jakobych byla nejhloupější člověk na světě "je tam identická kopie našeho světa"
Nic jsem nechápala, ale nahlas jsem to neřekla, dokonce i teď mě považoval za opravdu hloupou, nechtěla jsem jeho pochybnosti o mém IQ ještě zhoršit...
"To jako že mám projít tím zrcadlem?"
"Ano"
"Není to nebezpečné?" zeptala jsem se hlasem stejně roztřeseným jako mé ruce
"To nevím, nikdo to neví"
Málem jsem vykřikla. "To mě jako chcete poslat někam, kde jste v životě nebyl a ani nevíte jestli je to bezpečné?!"
Chtěla jsem mu říct tolik věcí, nadávat, křičet, protestovat, bojovat...ale já jsem jen nehnutě stála na místě a mlčela.
"Vím toho o tom světě opravdu málo, zatím mu říkáme Orophin, tady zjistíš víc" hodil na stůl přede mě tlustý zápisník v kožené vazbě.
"Ten patřil Chaliemu - jeden z těch dvou, co tu před sedmi lety zmizeli, věděl o tom zrcadle víc, než my všichni dohromady"
"Charlie..., je to ten, za jehož smrt je odpovědná Grace?
"Co se s ním stalo?" samotnou mě překvapilo proč mě to tolik zajímá, možná proto, že o něm všichni tolik mluví a já o něm nevím nic.
"Je plno teorií, říká se, že byl podsedlý zrcadly"
"Posedlý zrcadly? Větší prkotinu jsem neslyšela, teď už vím, že tenhle mi na to asi nikdy smysluplně neodpoví..."
"Dobře, můžeš jít" pokynul a upřel zrak ke dveřím
"Naschle Lewisi" ušklíbla jsem se, popadla zápisník a zmizela za dveřmi, ještě jsem si ale stihla všimnout jeho výrazu, který poletoval někde mezi naprostou zlostí a udivením.

~~~

Po cestě jsem listovala v zápisníku, byl plný zuřivě naškrábaných poznámek a rychlokreseb.
Plno nápisů, něco ve smyslu, smrt, nový svět, dvojníci...
Bylo toho hodně. A bylo těžké se v tom vyznat.
Zrak mi padl na jedinou větu: "Lze vlastně přežít setkání se se svou duší?" Slovo přežít bylo několikrát zakroužkované a podtržené.
Se svou duší? Ne, nechápala jsem vůbec, ale vůbec nic.
 


Osud | Prolog

13. září 2013 v 23:41 | Lucy |  Osud | Kapitoly
Chvíli mi mířil kuželem světla baterky přímo do obličeje.
"Nesmíme to zkazit" řekl rozklepaným hlasem "nesmíme, rozumíš?"
Pak se úzkostně zadíval na zaprášené, staré, polorozbité zrcadlo. Je to opravdu ono? Musí. Ví o tom zrcadle všechno. Celý jeho život to prověřoval, je tím úplně...posedlý.
Opatrně chytl zrcadlo za rám a ještě opatrněji ho zvedl.
"Pomůžu ti" nabídl jsem se a hrnul se k zrcadlu
"NE" skoro vykřikl "Promiň, ale na tohle se chystám, celý svůj život" pronesl slavnostně "a nechci, aby byl můj život v rukou někoho stejně zodpovědného jako ty" zakroužil prstem ve vzduchu, druhou rukou pořád ještě pevně svíral zrcadlo.
"To sis mohl odpustit" snažil jsem se tvářit trochu uraženě ale na jeho tváři hrál nepatrný úšklebek.
"Tak fajn, můžeš nést baterku"

~~~

Došli jsme do malého, bíle vymalovaného pokoje, nebyl tu ani nábytek, ani okna, ani cokoli jiného, odteď, tu bylo jen to odporné zrcadlo co měl pořád ještě v rukou.
Popošel pár kroků dopředu a opřel zrcadlo do rohu pokoje. Na jeho bledé tváři, se konečně místo vyděšeného výrazu objevil náznak uspokojení.
"Je to..." chvíli přemýšlel jak to popsat obyčejnými slovy "dokonalé"
"Dobře, dobře...super, je to vážně...skvělý, ale mohl by jsi mi konečně říct, co to má znamenat?" zeptal jsem se lehce nervózně
"Mnoho lidí, si může myslet že tohle..." ukázal na oprýskanou tabuli skla opřenou o ještě oprýskanější zeď "je jen obyčejné zrcadlo..., ale to není..." zvážněl mu hlas "je to něco jako... portál do jiného, a přesto tak stejného světa, jako je ten náš, můžeš tam klidně potkat svou..." zasněně se zahleděl na zrcadlo "duši, opravdovou duši, ne tu masku, co denně lidé nosí"
"Jako svého klona?"
"Něco na ten způsob, je to spíš tvůj opak, než tvůj klon"
"To je...dost ujetý, nemyslíš?"
Neodpovídal, díval se do toho zrcadla, dlouho, několik vteřin, pak minutu, dvě, tři...
"Charlie?" lusknul jsem mu prsty před obličejem, ale nevnímal mě "co je to s tebou?" roztřásl se mi hlas, to zrcadlo mě děsilo už od začátku, vím že to pro něj hodně znamená, tak jsem radši nic neříkal, ale...tohle?
Pomalu se přiblížil k zrcadlu, přiložil dlaň na sklo a sledoval svůj odraz, usmál se, teda jen jeho odraz, nevšiml jsem si že by se usmál on.
A pak...se stalo něco neuvěřitelného prošel tím zrcadlem, jako by to byly jen obyčejné dveře. Polovina mého já se chtěla rychle vydat za ním a zastavit ho, a ta zodpovědná polovina, chtěla přivolat pomoc. Nevyhrála ani jedna část mého já. Svezl jsem se na zem a pomalu přerývanně oddechoval. Proboha, to co Charliemu přišlo tak fascinující ho před několika vteřinami zabilo. Proboha. Kéž by to byl jenom sem. Ale, já vím co jsem viděl.

~~~

"Grace? Grace?!" letěl jsem chodbou jako neřízená střela
"Co se děje?" zeptala se rozespale, když vyšla ze svého pokoje, který je taky tady - všichni tu přespáváme, prakticky tu bydlíme...
Mrštila po mě obviňující pohled, a pak i po hodinách, na kterých se ručička pomalu blížila ke čtyřem hodinám ráno.
"Co se stalo, no tak mluv! Když už jsi mě probudil, mohl by jsi mi říct, co vlastně tak nutně potřebuješ..." její rusé vlasy teď byli úplně rozcuchané a pod očima se jí rýsovaly černé kruhy. Nebyla stará, jen přepracovaná.
"No...Charlie..." začal jsem
"Myslíš toho kluka posedlého zrcadly?"
Rychle jsem kývl "On..On,.. j-je.. p-pryč..." nevím, prostě jsem to nedokázal popsat, nemohl jsem Grace říct, že prošel portálem do jiného světa.
"Ach jo...Co je s Charliem?" Grace už docházela trpělivost, tak jsem ji jednodešše popadl za ruku a vedl do pokoje se zrcadlem.
Zatáhl jsem za mosaznou kliku, dveře se pohotově otevřely a naskytl se tak pohled přímo do pokoje
"Prostě...prošel..."
"Jako tím zrcadlem?" Grace asi připadalo, že si ní utahuju a tak jsem se snažil tvářit co nejvážněji.
"Promiň, ale jsem unavená, zírtra mám hromadu práce a...a na tohle vážně nemám čas" vím že to nemyslela zle, opravdu má hodě práce...
"Tak jo, dobrou" zavřela dveře a nejspíš odešla do svého pokoje si ještě na zbytek noci lehnout.

~~~

Pár vteřin jsem hypnotizoval zrcadlo, díval jsem se a sebe a usmíval se... Počkat, já se přece neusmívám
Chvíli bylo ticho, které přerušovalo jen bzučení zářivek.
Můj zrcadlový odraz ke mě natáhl ruku a pořád se zářivě usmíval.
Vykročil ze zrcadla.
Nevěděl jsem co mám dělat, byl jsem přesvědčený, že je to jen halucinace...
Povzbudivě na mě kývl, jako by chtěl říct, ať jdu za ním, proč ne, je to jen výplod mojí bujné představivosti.
Zrcadlový klon mě najedou pevně chytl za ruku, měl obrovskou sílu. Bylo to tak rychlé. Prohodil mě skrz zrcadlo.
Do kůže se mi zabodalo asi tisíce střepů. Bylo to...bolestivé.
Ale bylo po všem.

Osud | Anotace ~ minibannery

13. září 2013 v 13:54 | Lucy |  Osud | Doplňující články


Celý svět je jako jedno obrovské divadlo.
Všichni si na něco hrají. Denně nosí masky, za kterými skrývají své pravé já.
Ale uvnitř jsou úplně jiní.

Co by jste dělali, kdyby jste se setkali se svým pravým já?
Křičeli?
Utíkaly?
Báli se?
Samozdřejmě.


Poslední noc pod hvězdami

10. září 2013 v 19:37 | Lucy |  Jednorázovky
Ležela v mokré trávě, z oblohy na ni shlížely miliony zářících očí. Ruku přitisknutou ke krvavé ráně na srdci a oči upřené k temnému nebi...
S těžkostí se nadechla a začala pomalu zavírat oči, měla hezký život. Jediné co ji mrzelo bylo to, že byl tak krátký...šestnáct let, šestnást nádherných let, prožitých s radostí, slzami, láskou...ó ano, láskou. Milovala ho...milovala toho parchanta, co před chvílí zmáčkl spoušť a hlasitě se smál. A miluje ho pořád, je to k něuvěření. Pořád k němu něco cítí, ale je to marné. Teď už je to marné, je to její vina, mohla si vybrat líp. Mohla si vybrat někoho, kdo by ji miloval.
Ale teď umírá, teď chce myslet na hezké věci...
Posledních pár vteřin sledovala oblohu, pomalu zavřela oči, ale ještě před tím se naposledy zahleděla na oslnivé nebe. Padala hvězda. Přála si pravou lásku.
Ale teď už je pozdě...
Všichni přemýšlí nad tím, co by mohlo být, ne nad tím, co bude...
Pro mě už bude jen tma, tma beze hvězd...

Déšť

9. září 2013 v 16:32 | Lucy |  Básně
Když venku prší, mám chuť psát básně, a aby to bylo k tématu, tak píšu o dešti...

Déšť

Jako rybník rozprostřený ve vzduchu,
jako píseň vody co teď zní v mém uchu,
jako ty nejkrásnější hříčky přírody,
jako ve vzduchu, spadnout do vody.

Pár temných mraků pluje nademnou,
divoký vítr co zpívá píseň svou,
divoký vítr co šíleně kvílí,
když vyšla jsem na louku před malou chvílí.

Déšť, jako ukolébavka před spaním,
déšť se svým o zem akordů hraním,
déšť co bičuje zem,
déšť co teď přišel k nám sem.

Déšť co já tak moc miluju,
déšť, při kterém své obrazy maluju,
déšť při kterém píšu své básně,
déšť, při kterém mi je tak krásně.

Affs

7. září 2013 v 10:14 | Lucy
Pokud se se mnou chceš spřátelit, čti dále...
Pravidla: Nejsem ten typ co pořádá různé bleskovky, SONB a podobné hlouposti, prostě spřátelený blog pro mě znamená někdo, komu se tu líbí, a někdo jehož blog se líbí i mě, nechci nikoho do ničeho nutit, ale párkrát se sem kouknout co je nového by bylo fajn...(když už by jsme byli spřátelený blog :D)
Tak, nic jiného nepožaduju, teda, kromě toho, že přijímám blogy, které se mi líbí, a budu tam ráda chodit, jelikož by bylo marné chodit pravidelně a blog, který mě prostě nezajímá...

Do kometáře napiš:
Jméno/přezdívku
Adresu blogu
Proč se chceš spřátelit?
A pak cokoli co chceš ještě dodat :)

Ledová královna

6. září 2013 v 20:22 | Lucy |  Básně
Srdce z ledu,
pohled ze skla,
ta pricezna z velkoměsta...

Sobecká a domýšlivá,
rozmazlená princezna,
nikdy víc se neusmívá,
v matice je otřesná,

Každý den, a v každou chvíli,
sleduje své zrcadlo,
jen tyhle věcí jí teď zbyly,
jen tohle hloupé divadlo...

pořád ona,
pořád ona,
ale to je jenom clona,

závoj má teď přes svou duši,
není pořád taková,
někde uvitř, srdce buší,
sem tam se líp zachová

Jen dát jí šanci,
malou šanci,
potřebuje toleraci...

Láska,
ano, ta jí chybí,
možná se jí někdo líbí...

Potřebuje svého srdce rytíře,
někoho,
kdo nahlédne za její pýchy vějíře,

někoho,
kdo uvidí do její duše,
někoho,
kdo její lásku neopětuje hluše...

Někdo v dáli přicházi,
v ruce zvadlá kopretina,
chce ji dostat z nesnází,
je jako ta květina,

je krásná ale zvadlá,
potřebuje znovu rozkvést,
do hlubin spadla,
květina, na její počest.

Když uvidí ho
srdce se jí roztaje,
úsměv na tváři,
pak spolu nastoupí do tramvaje,
a už mizí v té záři.

Across the Universe | Beth Revisová

6. září 2013 v 18:27 | Lucy |  Recenze

Autorka: Beth Revisová
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 360
Díl: první
Rok vydání: 2012
Hodnocení obálky: 5/5

Amy i s jejími rodiči se nalodí na vesmírnou loď Universium, která má za 300 let doletět na novou planetu a osídlit ji, aby se toho dožili, musí se nechat na dobu plavby vesmírem zmrazit. Amy ale nečekala, že se probudí o padesát let dříve a octne se tak uprostřed vesmírné loďi, plné záhad a tajemství.
Amy vrtá hlavou kdo ji probudil, a hlavně z jakého důvodu? Stejně byla označena jako nepotřebná, která celou plavbu absolvovala jen kvůli rodičům...
Postupně se nalézají daší a další probuzení pasažéři, zanechaní na posopas smrti, kteří ale nemají to štěstí jako Amy, a rozmrazení se v ledu udusí.
Netrvá dlouho, a Amy dochází, že je velká šance, že takto se probudí i její rodiče, a proto se odhodlá zjistit, za čím zabíjení nevinných zmražených pasažérů stojí.
Syn je budoucím velitelem lodi, má se postarat o cestující a zajistit jim ochranný štít a bezpečí. Proto je vychováván tak, aby mohl začít velet lodi. Postupně ale začíná zjišťovat že ne všechno co mu říká nynější velitel lodi je tak správné řešení, jako si myslí.

No...myslím, že tohle je jedna z mála dystopických knih, co jsem četla, a musím říct, že jsem si ji naprosto zamilovala.
Už dlouho jsem po ní pokukovala v knihkupectví, a když jsem si ji nedávno koupila, myslím, že jsem uděla moc dobře.
Nejen že obálka vypadá opravdu lákavě (i když, po přeslazeném Pádu jsem získala ke krásný obálkám opravdu odpor...) obsah knihy je snad ještě lepší...

Nejvíc mě zaujalo, že knížka je napsaná rovnou ze dvou pohledů (Amyin a Synův), a tato vlasnost patří v knížce k jedním z mnoha jejích velkých plus.

Mezi další přednosti této skvělé knížky je i fakt, že je to první kniha, co jsem četla, která se odehrává na vesmírné lodi, nebudu lhát, že mě to trochu odrazovalo od přečtení (vždy jsem ale milovala knížky, co se odehrávaly na zajímavém místě), ale bylo to naopak opravdu neobvyklé, ale opravdu úžasné a originální...
Líbilo se mi jak autorka dokázala dokonale popsat pocity pasažérů, kteří se cítili jako zavření v kleci (aneb v lodi).

Kniha je velmi čtivá, napínavá, úžasná, a taky plná úžasných, nezaměnitelných postav... Tak, takto bych to shrnula.
Myslím, že by byl hřích si ji nepřečíst...

10/10

Kam dál